Tvorba rakouského umělce Martina Arnolda (1949) je často popisována jako subverzivní pro své manipulativní rysy při práci s existujícími filmy (nejčastěji s tvorbou Hollywoodu 30.–50. let 20. století ).
Obsedantní práci s filmem, nadkopírovávání jednotlivých políček z filmů a jejich následnou skladbu střídá po roce 2000 v Arnoldově tvorbě video a digitální možnosti jemné manipulativní hry s obrazem, ve které nechává mizet postavy nebo předměty z povědomých filmů. V tvorbě Martina Arnolda je prostor kin doplněn galeriemi a muzei, v nichž prezentuje své instalace. V dílech z posledních tří let začíná „překvapivě" pracovat i s vlastním obrazovým materiálem. Jeho tvorba je ceněna v kontextu vizuálního umění a refllexe po hyblivého obrazu v rámci tohoto systému (srovnání s D. Gordonem, S. McQueenem atd.). Jedná se o jednoho z nejpozoruhodnějších tvůrců, který se rekrutuje z řad experimentálních filmařů „třetí" generace vídeňské avantgardy a její tradice (Kren, Kubelka atd.), a přitom tento odkaz s lehkostí překračuje.
„Scény ze starých hollywoodských filmů, v nichž zazářily takové osobnosti jako Judy Garland nebo Gregory Peck, mění Arnold komplikovanými optickými a zvukovými postupy v rozpustile podivné noční můry s prvky černého humoru. Úsek, který cituje, není sám o sobě nijak pozoruhodný – muž vstoupí do pokoje, kde si žena čte, typické jídlo střední třídy, romantická epizoda Judy Garland a Mickeyho Rooneyho – ale s extrémní přesností jej (okénko po okénku) stříhá; a tyto střihy donekonečna opakují i ty nejnepatrnější pohyby postav, které jsou tak neustále na pokraji něčeho, co se zřejmě nikdy neuskuteční. Toto „fascinující opakování" zapůsobí na řadu diváků stejně, jako kdysi zapůsobil Vymítač ďábla (1973) na některé zděšené katolíky. Ti ostatní budou Arnoldovy kouzelnické kousky považovat za hypnotizující a dovedou je ocenit." (Gary Morris, 1999).
Martin Arnold vytvořil a zrežíroval šest 16mm filmů, mezi které patří i trilogie pièce touchée (1989), passage á l'acte (1993) a Alone. Life Wastes Andy Hardy (1998). Díla, v nichž začal používat video – Deanimated (The Invisible Ghost), Forsaken, Dissociated (All About Eve), Jeanne (The Suffering of Joan Arc) – jsou instalacemi prezentovanými v digitálních formátech od roku 2002. Dvě instalace Silent Winds (2005) a Cloudy Insulin (2006) představují zlomový bod Arnoldovy tvorby: poprvé používal obrazy, které sám natočil. Tyto dvě práce, první z jeho cyklu Lessons and Lectures, ukazují americké studenty recitující texty, které se mají naučit ke zkouškám. Jednoduchými zásahy soustředí Arnold svou pozornost na jazyk, artikulaci a paměť. Jedno z posledních děl Coverversion (2008) je „videovariací" na píseň z roku 1989 od dua Milli Vanilli Girl You Know It's True v podání kapely Tofu.gti.
Martina Mazanec
12. 12. 20:00 Filmový sál - Martin Arnold /A/ - Deanimated etc.
- přednáška a projekce - Non-fikce animace
12. 12. 14: 00 Bílá nora - Deanimated (The Invisible Ghost) - Martin Arnold - Rakousko - 2002 - 60 min. - Půlnoční horečka
10.-13. 12. 12:00 - 24:00 Bílá nora - Black Box: Martin Arnold: Deanimated (The Invisible Ghost) - videoinstalace - Konvikt Resident
