Franziska Bruckner (fyzicky) a Ken Jacobs (virtuálně)
Okénko po okénku: animovaná avantgarda Kena Jacobse
Film Kena Jacobse Ronald Gonzales, Sculptor (2009) začíná ve stylu běžného dokumentu: muž projde dveřmi, v zahradě pohladí psa a podél železničních kolejí hledá kameny. Kolem projíždí vlak a najednou se stane něco zvláštního: pohyb vlaku je, zdá se, poněkud narušen, jako by byl chycen do smyčky. Poté se vlak znovu rozpohybuje, ale opět se zasekává v obraze. Tentokrát je ovšem použit dodatečný digitální zoom, jenž zvětšuje pracovníka železnice. Díky tomu pak varování, které se objeví na začátku filmu („Varování: lidé postižení epilepsií, pozor na pulzující světlo."), dává smysl.
Když se podíváme na další dílo Kena Jacobse, jako je Tom, Tom, The Piper´s Son (1969) nebo New York Ghetto Fish Market 1903 (2006), neměli bychom být překvapeni. Specifický druh manipuace (zastavená okénka nebo přehrávání určitých sekvencí pořád dokola) je jedním ze základních režisérových způsobů práce s filmovým mate riálem, ať už jde o materiál natočený samotným autorem, nebo o záběry někoho jiného. Jacobsova tvorba docela přesně vyhovuje definici P. Adama Sitneyho o strukturálním filmu – charakteristický „Ficker efekt", „nadkopírování filmových smyček" nebo „snímání filmové projekce". Z tohoto důvodu jsou jeho snímky považovány za jedny z nejprovokativnějších a nejinovativnějších děl avantgardního a experimentálního filmu (společ ně s tvorbou Stana Brakhage, Jonase Mekase a Petera Kubelky). Jacobs není jen filmař, studoval i malbu, což přirozeně ovlivňuje jeho pohled na filmařství:
„Hledám věci, které prostě doslova nevidíte, když vám na obraze proběhnou rychlostí 24 okének za vteřinu při normální rychlosti zvuku. Film je vztahem okénka ku okénku a zase k dalšímu okénku – já se také snažím vyjádřit tyto vztahy mezi jednotlivými okénky. Zajímá mě, co se mezi nimi děje (...)." (Ken Jacobs Interview: Conversations with history; Institute of International Studies, UC Berkeley, October 14th, 1999).
Jacobs analyzuje film detailním zkoumáním každého okénka; animuje fotografie z natáčení filmu tak, že promítá ten samý obraz dvakrát na stejné místo a poté tato okénka rozděluje pomocí závěrky. Příznačná citlivost, kterou režisér přináší jak filmu, tak i malbě, spojuje dvě formy jeho práce.
