Pablo Marín (1982) využívá rádius úzkého formátu a pohybuje se od deníkových filmů, které vede strukturovanými poli, až k poetickým symbolistickým obrazům. Trvá na tiché projekci, součástí většiny jeho filmů není reprodukovaná zvuková stopa. Výjimku tvoří jeden recyklovaný film, který uslyšíte a který Marín popisuje slovy: „To, co slyšíte, je to, co obvykle vidíte."
